neděle 10. června 2007

Můj první maraton.


To bych nebyl já, abych si nevymyslel zdolat zase něco extra náročného.

Dne 9.6.2007 jsem se zúčastnil velmi náročného crossmaratonu v Jirkově. Bylo šílené horko něco přes 30 stupňů a to ještě dusno před bouřkou.

V 06:45hodin vyrážíme já a Milan (švagr), autem směr Jirkov. Na místo dorazíme mezi prvními. Milan se rozhodl, že zdolá maratónskou trať jako cyklista, při prezentaci dostává číslo 1. Na to, že závod pojal rekreačním stylem a neměl moc natrénováno, se umístil celkem slušně a ještě při tom stačil natáčet při jízdě video.

Já dostávám číslo 51. Nervy začínají působit a jako většina běžců si jdu odskočit na WC před startem. Vcházím do budovy a zjišťuji, že je tu jediný společný záchod pro všechny závodníky, stoupám si do fronty a nezbývá mi nic jiného než počkat. Naštěstí hlavní organizátor rozhoduje, že se počká se startem až na posledního běžce, který vykoná svou potřebu. Takto čekáme asi 10minutek. To je jediné co bych asi vytknul organizátorům, jinak precizně a obětavě připravenému závodu.

Konečně startujeme. Do sluchátek si pouštím AC-DC . V pase se mi pohupuje pás s lahvičkami, gely a tabletami proti křečím. Nic nechci nechat náhodě. Cítím se v pohodě. Nic mě nebolí i navzdory tomu, že jsem den před maratonem absolvoval opravdu náročné fyzické testy, které musím absolvovat každoročně v zaměstnání.

Běžíme po pěšině podél Podkrušnohorského přivaděče až k Vysoké Peci. Zde odbočujeme na asfaltku. Od startu nás pronásleduje ostré slunce, ještě že jsem si vzal bílou kšiltovku s patřičným odvětráváním. U Žeberské lípy konečně odbočujeme do chládku do lesa. Začíná však sada brutálních stoupání, snažím se držet si své tempo. Některé stoupání bylo tak náročné, že řada běžců přešla z běhu do chůze. Na 7km je první občerstvovačka (K1), konečně si namáčím hlavu /tuto činnost si opakuji snad 10x za běh/. Mám před sebou snad nejnáročnější úsek stoupání, z toho polovina na ostrém slunci. Asfalt teče a boří se mi do něj boty běžím tedy po krajnici a drhnu si přilepený asfalt o prach. A máme tu další občerstvovačku (PO1), kde předbíhám některé opozdilce závodu na kole. Využívám bohatého menu a dávám si hrst hrozinek , čokoládu, sušené meruňky a banán, rozdělávám první gel a cpu ho do sebe. Vodou si vlažím hrdlo a běžím dál do brutálního stoupání. Asi po 500 metrech trasa odbočuje na krásnou táhlou pěšinu, která se konečně narovnává. Kochám se nádherným výhledem a zjišťuji, že už konečně běžím po hřebeni. Krása přírody mi dodává sil a trochu zrychluji. Vpravo pozoruji dvě rotující vrtule od větrné elektrárny. Panoramata to je moje. Předbíhám jednoho běžce a nadále zrychluji. Slunce je pořád mocnější a pere mi do zad a do hlavy. Navzdory všemu se mi běží parádně. U občerstvovačky (PO2) se chvilku zakecávám s organizátorem a strečuji. V dálce vidím, jak se přibližuje běžec, kterého jsem předbíhal. Asi po 1 minutě vybíhám a je tu konečně klesání po asfaltce. A zase se zakecávám u K3 zjišťuji, že jeden z organizátorů pracoval kdysi v Kadani v pivovaře. Dobíhá mě kolega běžec, s kterým prohodím pár slov, běžíme spolu a chvilku kecáme. Chvíli předběhnu já jeho a chvilku on mě. Klesání je čím dál tím více agresivnější, musím zpomalit. Ve svalech mě pálí, ale žádná nepřirozená bolest. Na křižovatce u Mezihoří dobíhám běžce, kterému není evidentně dobře a chvilku ho povzbuzuji a tlačím před sebou. Najednou se mu podlamují kolena a v křečích přechází do chůze. Naštěstí je tu doprovodný vůz s tekutinami a mě zbývá ještě mnoho tablet proti křečím. Daruji mu jednu a on to zapíjí vodou. Já běžím dál. V Blatně jsem si prodloužil chvilku na občerstvovačce , zbývá mi 7 km do cíle, říkám si, že to už snad doběhnu. Předbíhá mě kolega, s kterým jsem před tím chvilku zápolil. Už jsem ho bohužel nepředběhl. Asi na 37 km dostávám ukrutnou krizi, musím proto zkrátit krok. Pokouším se myslet na něco jiného, než na běh, hudba v uších mi napomáhá vyčistit myšlenky. Poslední občerstvení 2km před cílem. Hlavu si polévám vodou a vyplachuji pusu. Už jen takový kousíček, to už nemohu vzdát…. Poslední km je nekonečný už se mi pletou nohy, ale moje tvrdohlavost je silnější. Konečně slyším pískání a jásání , vidím nápis „CÍL“ a u něho stojí moje manželka /přijela později autobusem/ a Milan. V cíli zvedám ruce a plný emocí lehám na zem a odpočívám. Časomíra ukazuje 4:51:29,99h. Nevnímám příliš okolí, jsem mimo realitu. Opakuji si v hlavě „ já to dokázal“ !!!!! Na čase mi ani tak moc nezáleželo zvítězil jsem sám nad sebou .

Dnes když píši tento článeček, tak chodím jako kosmonaut na měsíci, nohy mě bolí, ale ta spokojenost na duši a vnitřní klid… Jeden z důvodů proč běhám…

PS:Fotky jsou v mém foto albumu.